MOVIES

Od té doby, co jsem tu, jsem už viděla 4 filmy. A teď bych Vám o nich chtěla něco říct, abyste měli motivaci se na ně taky podívat. Tak to vezmu od začátku:

1. Tsotsi - 1. jihoafrický film, který získal Oscara (za neanglicky mluvený film, nebo jak se to přesně jmenuje :)). Hlavní hrdina: hlava gangu v jednom s největších townships v JAR - Soweto. Nebudu vám popisovat děj, jen řeknu, že je to dost drsný film, který zřejmě dost reálně popisuje život chudých černochů žijících v townships jednoho z nejnebezpečnějších měst světa - Johannesburgu.
2. Blood Diamond - hollywoodský film natočený podle zprávy jedné NGO. Odehrává se v Sierra Leone a zabývá se pašováním "černých" (ilegálně vytěžených, pašovaných...) diamantů do Evropy. Zčásti se odehrává i v JAR (Kapské město), protože JAR zřejmě měla své "zástupce", kteří se na tomto obchodu, díky kterému zemřela spousta lidí, podíleli (v podobě těch, kteří ony diamanty pašovali přes hranice).
3. Long Night's Journey Into Day - dokument, který se zabývá jednáním Truth and Reconciliation Commission, která byla sestavena v JAR v 90. letech, aby pomohla vyřešit zločiny, které tu byly napáchány během apartheidu. Vypráví příběhy 4 lidí, kteří žádají o milost v souvislosti se zločiny, které spáchaly. Dost silný zážitek, o to silnější, že to není hrané, ale skutečné.
4. Yesterday - první film v jazyce Zulu, který se pouštěl mimo JAR. Navíc nominovaný na Oscara. Vypráví příběh o ženě jménem Yesterday, která jednoho dne zjistí, že má AIDS. Kontrast krásné jihoafrické přírody (odehrává se někde v KwaZulu Natal) s drsnými podmínkami, ve kterých tu žije spousta lidí. Navíc se zabývá tématem, které je momentálně v JAR jedním z nejdiskutovanějších - HIV/AIDS.

Takže tyhle všechny filmy vám můžu doporučit a doufám, že se aspoň na jeden z nich podíváte ;)

Braai - první pokus

V neděli (tedy den po první wine tour) jsme se rozhodly (já, Jill a Susan; původně to byl nápad Geraldine, ale ta na to zapomněla a vůbec nebyla "doma" :)), že uspořádám braai.

Místo konání: Concordia.

Pozvaní: spousta :) a většina i přišla.

Ve 12 hodin nás Solimon vzal do obchodu, protože má auto a protože jsme potřebovaly koupit hodně věcí. Tak třeba dřevo, firestarters, jídlo... Poté jsme se Susan připravily ten nejlepší ovocný salát na světě a pak se začali scházet první hosté. Vzhledem k tomu, že já nemám tušení, jak se dělá braai, přenechaly jsme to mužské části osazenstva (než přišla Cat :)), ale nakonec to dobře dopadlo a snad se i všichni bavili.

Vlastně ani nevím, proč to sem píšu. Asi jsem měla pocit, že byste o tom měli vědět. :)

WINE TOUR

Sobota 17. 2. byla dnem, kdy jsem se konečně vydala na wine tour (aby bylo jasno - nemůžete být ve Stellenbosch na půl roku a neabsolvovat wine tour, neboť se nacházíte přímo v centru wine region :)).

Odjezd byl v 10:00 a první znepokující informace přišla hned po nastartování autobusu - oběd se konal až na poslední farmě, což v důsledku znamenalo, že jsme od 10:30 do 15:00 pili víno, aniž bychom měli možnost něco k tomu sníst.

První farma - Bergkelder - byla obrovská. Napřed jsme byli zhlceni informacemi o tom, jak docílit toho, aby červené víno mělo červenou barvu, proč se dřevo na sudy musí dovážet z Evropy a z USA, když "stejné" stromy rostou tady, jak se vlastně začalo v JAR (přesněji na Kapském poloostrově) pěstovat víno apod. (bylo to včetně videa :)), a pak nás naše průvodkyně vzala do sklepa (tady se to vážně nedalo nazvat sklípkem :)) a tam jsme testovali a testovali až nám z toho skoro bylo špatně. Upřímně řečeno - po tom množství vína, které jsme zkonzumovali na první farmě, jsem si nedovedla představit, jak budeme vypadat po farmě druhé, třetí... :)

Po této obří farmě jsme se přemístili na další, mnohem menší a moc pěknou - Morgenhoff. Tady jsme opět meli možnost shlédnout video (spíš to byl takový reklamní klip), které už ovšem nikoho nezajímalo, a pak jsme se mohli vrhnout do testování, které bylo mnohem méně organizované než to předchozí a které už nikoho tolik nebavilo. :)

Poté nás náš nervózní průvodce nahnal zpátky do autobusu, abychom se dopravili na třetí - poslední farmu: Fairview Wine Estate. Tady byla největší atrakcí nejspíš koza na věži a hlavně - konečně JÍDLO! Testování vína tu šlo ruku v ruce s testováním sýrů (z nichž některé byly dost nechutné :)), ale po tom všem jedna sklenička bohatě stačila.

A opět - nervózní průvodce nás hnal, ať jsme v autubuse včas (a sám přišel pozdě :)) a pak jsme se přes "scenic route" vydali ke Stellenbosch. Po cestě jsme ještě zastavili ve Franschoek, což se zdálo být moc pěkné městečko, ovšem z nějakého důvodu jsme jím jen projeli, na konci se otočili a jeli zpět. Každopádně jsme se dověděli, že Franschoek má ve znaku slona, protože tam dřív žili sloni. :) (Podle našeho průvodce tam dřív žili lvi, sloni a dinosauři, což může být pravda, ale znělo to divně... mám pocit, že se zmínil o tom, že to tak bylo, než je lidi zabili; jen si nejsem jistá, jak to myslel s těma dinosaurama :)).

A hurá domů. Řeknu vám, po takové dávce vína v kombinaci s africkým sluníčkem a nedostatkem jídla je člověk pekelně unavený.

výstup (skoro) na Stellenbosch Mountain

V pátek 16. 1. se Geraldine, Susan a Jill rozhodly, že se vydají na Stellenbosch Mountain. A mně se nechtělo, protože jsem chtěla spát a konečně si odpočinout. :) Jenže nakonec jsem byla vzhůru dřív, než odešly, a tak jsem šla taky.

Geraldine nás vedla s tvrzením, že ví, kde to je, do doby, než jsme zjistily, že to neví. :) Nakonec jsme našly správný směr a rozhodly se vydat po stezce, která se zdála být tou nejstrmější. Později se ukázalo, že to vlastně nebyla žádná stezka, pouze to tak vypadalo, neboť to nejspíš bylo místo, kudy zvrchu tekla voda. Prodraly jsme se křovím nahoru, což bylo náročné, ale stálo to za to - bylo to s výhledem až na moře. A po ještě horší "cestě" jsme se vydaly dolů, abychom zjistily, že jsme vlastně nevylezly na úplný vrchol oné hory. :)

Upřímně řečeno - 4, 5 hodiny strávené na přímém slunci mi bohatě stačily, takže jsem byla ráda, že jsme došly jen tam, kam jsme došly. :)

PS: A já, jako správný sportovec, jsem šla hodinu po návratu plavat :).

Khayamandi potřetí...

Ve středu, 14. února, a ve čtvrtek, den poté, jsem opět navštívila Khaymandi, tentokrát už "naostro". Ve středu nás čekal English tutoring, což v podstatě znamená, že budeme jezdit do místní primary school pomáhat dětem ve věku 12 - 15 let s angličtinou. Těžko se to obecně popisuje, protože některé z těch dětí neumí anglicky vůbec, zatímco jiné (jako například "moje" slečna Boniswa, mluví celkem fajn). Ve středu jsme nedělali v podstatě nic, cílem bylo seznámit se s tím, s kým budeme následujících pár měsíců "pracovat". A šlo to celkem fajn, některé děti byly nadšené, jiné se trochu styděly, ale myslím, že to bude ok. Hlubší dojmy přijdou až později, po pár týdnech, až budu vědět trochu víc. Teď jenom dodám, že místní škola vypadá úplně jinak, než na co jsme zvyklí (a vlastně to není žádné překvapení). Já jsem třeba seděla na dvou polorozbitých židlích posazených na sobě (při každém pohybu jsem skoro spadla :)) a desky na lavicích kolují po třídě podle toho, kdo je zrovna potřebuje. Tak to byla středa, doufám, že si s Boniswou budeme rozumět :).

A ve čtvrtek jsem jela do místní "školky" (samozřejmě to vůbec nevypadá jak školka, ale nevím, jak jinak to nazvat) hrát si s dětma. Byla to, na poměry v Khayamandi, dost luxusní školka, jelikož byla v kostele. (Ostatní školky tu jsou často místnosti o rozměrech 4x4 metry, bez podlahy...) Dětí tam byla spusta, hlídaly je 3 místní ženy. Přivezly jsme jim pastelky a papíry, které vyvolaly asi mohem větší nadšení u hlídajících než u hlídaných. Některé děti vypadaly dost zanedbaně, ale asi je to hlavně tím, že to pořád ještě porovnám s tím, co vidím doma. Každopádně musím přiznat, že kdy jedné holčičce začala téct krev, obě jsme s Barbarou ztuhly. Rodiče těch dětí sice podepíšou papír, že jsou děti zdravé, ale upřímně: jak moc se tomu dá věřit? V každém případě si myslím, že je to obrovská zkušenost a úsměv na tvářích těch prcků, když si s nima hrajete, za to stojí. Taky je to dobrý trénink body language, protože žádné z těch dětí, samozřejmě, nemluví anglicky, pouze Xhosa (a tím já zvládnu tak akorát "ahoj" :)) Už se těším na čtvrtek :).

Romeo a Julie - Mayanardville Open-Air Theatre

14. února, na Valentýna, jsem za 95 Randů jela do Cape Town, abych v místním venkovním divadle shlédla místní produkci Romea a Julie. Místo, kde se celá událost kkonala, bylo nádherné (viz foto, i když hodně špatné kvality :)), představení otřesné... Nebudu to moc protahovat, myslím, že stačí popsat jednu scénu: slavná balkónová scéna, kde Romeo vyznává lásku Julii (následuje "Romeo, Romeo, proč jsi vlastně Romeo...", nebo tak nějak :)) - Romeo, v tomto případě, ležel před Juliiným balkónem a masturboval. A vypadalo to dost reálně. Nějak mám pocit, že takhle si to Shakespeare nepředstavoval. :) Zlatý Shakespeare na Hradě.

No, bylo to navíc dost dlouhé, takže jsem ke konci už jen pozorovala mraky a čekala, až se otráví... Myslím, že s divadlem jsem tu tak nějak skončila, aspoň s tím profesionálním :).

aby bylo jasno...

... nemám nic proti Američanům! Nemám ráda generalizace, ale, ačkoli nemám pocit, že bych někdy někde napsala, že nemám ráda Američany, doneslo se to o mně ke mně :). A není to pravda! Moje spolubydlící jsou 2 ze 3 Američanky a s Američany tu trávím celkem dost času (čemuž se při jejich množství skoro ani nejde vyhnout :)). Ale nebudu tady obecně tvrdit, že si myslím, že jsou všichni takoví a makoví, protože si to nemyslím a protože to není pravda. Je to jasné? ;)

Jak vnímají cizinci ČR...

Zajímavé téma, že? :) Tak zatím to vypadá, že je možné lidi ve vztahu k ČR rozdělit do těchto skupin:

• ti, kteří se z neznámého důvodu vždycky (poté, co zjistí, odkud jsem) zeptají, kde přesně v ČR bydlím. Samozřejmě znají jenom Prahu, takže nevím, kam s tou otázkou vlastně míří :).
• ti, kteří byli v ČR – s radostí mi vykládají, jak se jim tam líbilo a jak je tam krásně. :)
• ti, kteří v ČR nikdy nebyli, myslí si, že ví o světě hodně, ale opak je pravdou – ti mi zase s radostí vykládají, jak je ČR nebezpečná a jak jsme chudí, já jim říkám, že o ničem takovém nevím (a že se asi dívají moc často na americké filmy :)), myslím si o nich svoje a vím, že mi stejně nevěří :).
• ti, jejichž příbuzní/kamarádi... byli v ČR – o jejich zážitky se rádi podělí a vždycky řeknou, že určitě chtějí jet do Prahy, protože „je prý tak krásná“ (tak jim říkám, že je to pravda :)).
• a pak jsem tu potkala i lidi, kteří ví opravdu hodně, až mě to překvapilo. Třeba táta od Cat – jeho první otázka po mém příjezdu byla, jestli už máme vládu. :)

A v knihovně je tu spousta knih od Kundery, Havla, o Havlovi, o ČR, nahrávky Dvořákových skladeb... Zase tak bezvýznamná země nejsme, co? :)

A jaké jsou vaše zkušenosti? :)

můj první školní týden v JAR...

... byl hektický, ale fajn. Nejspíš mě čeká hodně práce, ale věřím, že to bude stát za to.

Tady jsou moje kurzy:

• Conflict Resolution - učí to člověk, který jezdí (nejen) po Africe, kde v různých zemích pomáhá vyjednávat mír apod., vypadá to hodně zajímavě.


• Afrikaans for beginners - údajně budu schopná se na konci semestru dorozumět v afrikánštině... to jsem teda zvědavá :)


• Conflicts in Africa - název mluví sám za sebe.


• Politics and Cultural Change in Contemporary South Africa. Tenhle kurz jsem si vybrala, abych se dozvěděla co nejvíc o JAR. Jediná jeho "chyba" je, že z 25 studentů je 21 Američanů. A nic proti nim, jen někteří by se nad sebou měli zamyslet. :) Když přijde čas na diskuzi, najdou se tam tací, kteří by se mohli přetrhnout, jen aby něco řekli (a často opakují ty stejné věci pořád dokola, ale, aspoň to tak vypadá, někteří Američani milují, když můžou něco říct, bez ohledu na to, že je to úplná blbost... :)). Tak uvidíme, někdo je bude muset zastavit :))).


• Comparative African Politics and Democratization. Co se teorie týče, to už všechno umím. ale o Africe toho vím tak málo, že už se nemůžu dočkat, až se začnu učit. :)

A to je vše... jestli vás ještě něco zajímá, tak stačí kliknout na "comment" a napsat mi ;).

CAPE POINT A TUČŇÁCI

V sobotu 10. 2. jsme s našimi novými saudskoarbskými kamarády vyrazili na výlet (já, Geral, Susan a Jill, 6 lidí v jednom malém autě :)). Cíl: vidět africké tučňáky a jít na Cape Point.

První na programu byli tučňáci, byla jich spousta a holky měly tendence fotit každého zvlášť, naštěstí je to u tučňáka číslo 158 přešlo... :) Ale byli roztomilí a kdybych se nebála, že na mě zaútočí, mohla bych si na ně i sáhnout. :)

A potom Cape Point. Nejdřív jsme vylezli na historický maják, odkud jsme viděli, jak to vypadá, když se TWO OCEANS MEET (ano, ano – právě tady se setkávají Atlantik a Indický oceán :)). A potom dolů na Cape Point, což je „the most south western“ cíp afrického kontinentu (něco jako nejjihozápadnější... prostě něco „nej“, aby to přitáhlo turisty :)). Tam byla spousta lidí, velké vlny a silný vítr.

Výlet jsme, na doporučení Cat, která zná všechna dobrá místa v okolí, zakončili v kubánské restauraci Cape to Cuba, která je asi kubánštější než celá Kuba dohromady. Veškerá výzdoba je údajně dovezená přímo z Kuby a když se vám líbí stůl, u kterého jste zrovna poobědvali, můžete si ho koupit... :)

A po dlouhém dni zpátky domů...

Where cultures meet...

Ve Stellenbosch je zhruba 300 zahraničních studentů, což dává velkou šanci poznat lidi ze všech možných koutů světa. Nejvíc je tu Američanů, Němců a Holaďanů a je to jejich mínus, protože mají tendence držet pohromadě. Kdežto já, která jsem tu jediná z ČR, mám hodně omezené možnosti se potkat s ostatními Čechy. :) A tak jsem se seznámila například se dvěma studenty ze Saudské Arábie a můžu říct, že to bylo hodně zajímavé setkání. :)

Takže, jak asi všichni víte, Saudská Arábie je muslimská země. A když se s takovým muslimem potkáte, máte chuť mu klást hodně otázek, abyste zjistili, jak to tam teda vlastně funguje. :) No, a věřte nebo ne, normální muslim je fajn člověk, který na všechny tyto otázky s úsměvem odpoví! Takže jsem se dozvěděla třeba tohle:

• v Saudské Arábii je legální mít až 4 manželky, takže jsme se Solimona zeptaly, jestli je to i běžné. Odpověď: Ne! Ne že by to stálo moc peněz, ale víš, kolik to znamená problémů, mít doma čtyři manželky? :)


• že muslim, který je opravdu muslim, vážně nepije alkohol. Takže bych si měla dávat pozor na jazyk, protože když jsem Solimonovi řekla, že v tom dortu, co zrovna jí, je určitě rum, chudák přestal jíst... :)

A tož tak to je. Koho tu máme dál? Pár Švýcarů (jedna super holka, ale taky jsem potkala dva Švýcary, kteří mě odmítli doprovodit o půlnoci domů, ačkoli bydlí ve stejné budově jako já, protože byli na kolech... :)) Uvidíme, koho to ještě potkám zajímavého. :)

KAYAMANDI – Township (podruhé)

Tak jsem dnes (pátek 9. 2.) absolvovala něco, o čem jsem si myslela, že to nikdy neudělám. Township tour. Proč jsem si myslela, že to nikdy neudělám? Protože mi připadalo dost nelidské procházet se po „domech“ lidí, kteří žijí v naprosto nepředstavitelných podmínkách a fotit je... No, ale nakonec jsem to absolvovala, tak nějak povinně, protože od příštího týdne tam budu jezdit každou středu do místní školy pomáhat dětem s angličtinou. Ale foťák jsem neměla... (a kdybych měla, stejně bych nefotila).

Asi vás zajímá, jak takový township vypadá. Kayamandi, což je township u Stellenbosch, z venku nevypadá vůbec tak hrozně jako townships u Cape Town. Ale když se dostanete „dovnitř“, zjistíte, že je to jen optický klam (townships u Cape Town jsou totiž větší, a proto vypadají hůř).

Kayamandi znamená v jazyce isiXhosa (tak se tam mluví) paradoxně „krásný domov“ (spousta townships tu má hodně paradoxní názvy), ale je to všechno možné jen ne krásné. Původně založeno jako hostel pro muže (černé, protože za apartheidu museli všechny tři skupiny – bílí, černí a coloured (speciálně vytvořené pojmenování apartheidu pro ty, co nejsou ani dost černí, ani dost bílí) – žít zvlášť. Hostel pro černochy, kteří sem přijeli pracovat většinou na místních vinicích. Vtip byl v tom, že si sem nesměli přivézt rodiny, protože bylo nežádoucí, aby se tu usadili (až tu skončíš práci, pěkně val tam, odkud jsi přišel). Jenže to nemohlo vydržet dlouho a rodiny se sem časem stejně nastěhovaly. Výsledek? Dost děsivý:

• Celá rodina (tj. zhruba 5 lidí) tu sdílí často jen jednu postel, nemají žádné soukromí, na více než 100 lidí připadá jeden záchod, nedostatek vody, vysoká nezaměstnanost, vysoká kriminalita, vysoký počet lidí s HIV/AIDS, znásilňování žen i dětí (spousta lidí tam pořád věří, že sexem s pannou se vyléčí z HIV, tak znásilňují malé děti) téměř na denním pořádku, všude kolem smrad... Místo, kde byste určitě nechtěli žít, ale oni musí.

Když jsme přijeli, vrhly se na nás místní děti, nic nechtěly, jen chytit za ruku, pochovat, pohladit... Všechny se soplem u nosu, protože kapesník je pro lidi, kteří nemají skoro nic, zbytečný luxus. Takže to byla moje township tour, hodně poučná, dost děsivá, a vlastně by to asi měl vidět každý, kdo navštíví JAR, protože to je úplně jiný svět než tady v univerzitním městě. A přitom je to z kampusu jen asi 5 minut autem... Skutečná JAR, protože v takových podmínkách tu žijí miliony lidí. Myslím, že si nikdo nedovede představit, jak to vypadá, pokud to neuvidí. Já jsem to viděla a stejně si pořád nedovedu představit, jak tam ti lidé žijí. A jak se asi cítí třeba ti, co žijí v townships u Cape Town a každý den sledují jak kolem staví nové dálnice kvůli mistrovství světa ve fotbale, zatímco oni žádné nadějné vyhlídky na lepší budoucnost moc nemají?

NÁVŠTĚVA KOSTELA V JAR

Tak dnes jsem si vyzkoušela něco, co bych v Evropě asi nezažila. Šla jsem do jihoafrického kostela na nedělní mši. Přišly jsme tam a sál byl plný lidí, většina z nich byla zhruba mého věku, všichni zpívali. A zpívali a zpívali, jak milují Ježíše apod. Potom se jeden kněz ujal slova, potom zase zpěv, pak mše...

Musím říct, že to bylo hodně intenzivní. Lidi nejen zpívali, někteří tleskali, jiní podupávali do rytmu, napřahovali ruce k nebi, někteří dokonce brečeli. A celou mši hodně prožívali, reagovali na to, co kněz říká... Absolutně neevropské, nejen provedením, ale hlavně počtem lidí tam. Zajímalo by mě, co za tím vězí, že tu tolik mladých lidí chodí do kostela, protože vážně CHTĚJÍ. Lidi seděli i po mši před kostelem a modlili se. Asi chápete, že zrovna pro mě je tohle něco absolutně nového, tak jsem se chtěla podělit o další zážitek. :) Snažím se poznat JAR v celé její kráse :) Zatím se mi to docela daří, no ne? ;)

Narozeniny v JAR

Tak mám za sebou první narozeniny v Jihoarfické republice :) A bylo to moc fajn. Vlastně se mi ani slavit nechtělo, ale pak přijela Cat, s lahví šampaňského, jely jsme na nějakou farmu pod horami, kde jsme si daly kafe, pak zpátky na kampus... A večer jsme šly na večeři, na sushi - takže jsem jedla sushi poprvé v životě, když jsem poprvé v Africe :) A bylo to moooc dobré! Takže moje první narozeniny v JAR předčily všechna má očekávání :) A všem vám moc děkuju za přání!