Dirk Berg-Schlosser

Nevím, kolik z vás tuhle informaci dostatečně ocení, ale musím to sem napsat. V pondělí 26. 3. jsem šla na přednášku Dirka Berg-Schlossera. Ti, co studují/studovali politologii, ví, o kom mluvím. Ano, ta zelená knížka, co jsem museli číst v prváku! :) Tak tenhle pán měl ve Stellenbosch na katedře politologie přednášku o úspěších a neúspěších demokratizace v Africe. Téma je to zajímavé, ale přiznám se, že jsem hlavně chtěla vidět, jak vypadá člověk, jehož jméno jsem tak často používala (v souvislosti s tím, co napsal před tím, než se začal věnovat Africe :)). Tento milý pán vypadá jako stoprocentní Němec. Ani by nemusel promluvit a bylo by jasné, odkud je (kdybych to teda nevěděla předem :)). A zdá se, že opravdu ví, o čem mluví, protože ta přednáška byla zajímavá (ať si Norové říkají, co chtějí :)). A víc už asi nemám co dodat...

INTERNATIONAL FOOD EVENING a ZIMBABWE

Ve čtvrtek 22. března se v Neelsie (studentské centrum) konal International Food Evening, kterého jsem se nakonec účastnila jen jako host, protože jsem byla líná sama něco chystat (jsem tu jediná z ČR, takže by to bylo hodně práce). Ale i tak to stálo za to, jedna porce jídla za 5 randů, na začátku taneční vystoupení dětí, nevím odkud, možná z Kayamandi, které bylo dokonalé! To, co ty děcka zvládly, bych já asi bez zlomených končetin nezvládla nikdy :). No, a pak jsem se vrhla na jídlo. Nejdřív jsem vyzkoušela něco z Gabonu a byla jsem hodně ráda, že to bylo první a ne poslední jídlo, které jsem měla, protože to bylo hodně divné. Vlastně vůbec nevím, co jsem jedla, ale mělo to hodně divnou barvu, smrdělo ti a chutnalo to divně. Tak jsem si šla spravit chuť k mexickému stánku, kde měli tortillas, které byly opravdu dobré. Jenže jsem dostala chuť na něco sladkého a Mexičani měli meloun. A to byl velký omyl, protože oni na všechno ovoce, jak jsem později zjistila, sypou něco šíleně pálivého... Ještě teď mě pálí pusa, když si na to vzpomenu :).

A teď taková vsuvka – velkou část večera jsem strávila s jedním hodně vtipným spolužákem ze Zimbabwe. A tak jsem se ho nemohla nezeptat, jak to v Zim, jak oni říkají, teď vypadá. Smál se mi, že tam chci jet (tak jsem mu řekla, že doufám, že v červenci už tam bude po všem :))... No, prý všichni doufají, že „někdo“ brzo umře. Pro ty, co nesledují zprávy – minulý týden místní prezident zahájil celkem drsný útok na opozici a celá situace se zda celkem špatná. Všichni doufají, že brzo nastanou změny a snad jo, protože Mugabe už má přes 80. Je ale zajímavé se o tom bavit s lidmi, co jsou ze Zim, protože vám dojde, že to je tak trochu africká realita a že to pro ně není tak šokující jak pro nás. Takže tak. Jo, a abych nezapomněla! Taky jsem dostala zadarmo porci jídla ze Zimbabwe, je dobré mít kamarády po celém světě :)))

A zpátky k IFE: moje poslední jídlo bylo z ostrova jménem Mauritius. Ta holka, co to chystala, si totiž fakt zasloužila obdiv, protože to všechno dělala sama! Dokonce si i dovezla písek z pláže, aby to vypadalo dostatečně autenticky! :)

A tak jsem strávila čtvrteční večer. Bylo to moc prima a stálo mě to jen 20 randů :).

POZOR POZOR!!!

Jen jsem chtěla upozornit, že jsem konečně něco přidala na blog o našich malých ďáblících. Takže jestli máte špatnou náladu a potřebujete ji spravit, tak se podívejte na www.jezismarjananku.blogspot.com. ;)

RUGBY GAME

Tak jsem se dnes nechala přesvědčit, že když jsem v JAR, měla bych vidět zápas rugby (protože to je jeden z národních sportů). A tak jsem šla. Hrála naše univerzita proti jiné univerzitě (Maties vs. Tuks, ať je to, kdo je to :); my jsme Maties) a stálo to jen 5 randů. A byl to opravdový zážitek, protože nudnější sport jsem ještě neviděla. :) Uf, prvních 45 minut se zdálo jako věčnost! Ti chlapi jsou škaredí, pointa celé hry je "zabij je všechny" (a fanoušci občas křičí na hráče věci jako "Kick his head!!!") :) a kdybyste viděli, kde všude se při tom ochytávají!!! :) No, takže jsem tam šla a můžu říct, že jednou mi to bohatě stačilo. Taky tam byly roztleskávačky - nejhorší "tanečnice", jaké jsem kdy viděla. Jak říkám - obrovský zážitek :).

takový malý PRŮZKUM

Protože vlastně vůbec nevím, kdo to po mně čte, rozhodla jsem se, že udělám takový malý průzkum. No, jak na to... Prostě všichni klikněte na "Comments" u jakékoli zprávy (nejlépe této) a nechte mi nějaký vzkaz, ať si taky počtu. :) Přeju prima den.

můj první školní úspěch

Tak se musím pochlubit, no, protože nikdo jiný to za mě neudělá :). Mám za sebou první esej (seminárku, chcete-li) a naštěstí můžu říct, že ty hodiny psaní a shánění materiálů za to stály, protože jsem měla nejlepší práci ze třídy! Hehe, kdyby vás zajímaly konflikty v Sierra Leone a v DRC, něco o nich teď už vím :). Takže: milá FSS, něco jsi mě přece naučila! :)

A zase Kayamandi

Nemůžu si pomoct, ale každá hodina strávená tam je plná zážitků a emocí, takže se s vámi chci podělit. :) Ve čtvrtek jsme opět jely do místní "školky". Skoro všichni prcci byli nemocní, ale pořád si chtěli hrát a tak (jo, byl tam tenhle chlapeček - největší dítě, jaké jsem kdy viděla :), a ten pořád chtěl, abych ho chovala, jinak brečel, jenže byl tak strašně těžký!!! když se mi ho podařilo uspat, tak přišla jeho maminka a vzbudila ho... :)). To ale není všechno. Byla tam taky holčička, o které jsem tu už, myslím, psala. Asi před dvěma týdny jsem ji učila kreslit a ona měla ze svého obrázku fakt velkou radost. No, jenže tentokrát tam seděla, s nikým se nebavila, s nikým si nehrála a vypadala strašně smutně. Myslela jsem, že je nemocná, tak jsem se na to zeptala Brazily (jedna z místních "učitelek"). Řekla mi, že se tak chová už od rána a že neví, co se jí stalo. Ale že si myslí, že viděla něco strašného. A pak dodala: "Napřed jsem myslela, že ji někdo znásilnil, ale dívala jsem se a je v pořádku." Takže tak... Ta holčička má asi 5 let. Dovedete si představit, jaké je žít ve společnosti, kde znásilnění je první věcí, která vás napadne, když je něco v nepořádku s pětiletým dítětem? Celý den mi z toho bylo smutno...

Páteční Kayamandi tak bylo o poznání pozitivnější, navíc už nebylo tak šílené vedro a dvouhodinové běhání na hřišti tak nebylo utrpením. :) Hráli jsme s děckama "Rybičky, rybičky, bojíte se rybáře?" (v angličtině; přišla jsem k úrazu, když mi jedno z dětí přistálo na noze - jezdím tam v žabkách, takže jsem přišla o nějakou tu kůži na palci :), a pak o mě zubama zastavila jiná slečna :)) a pak jsme přešli na něco jako "Chodí Pešek okolo", ale to už bylo v Xhosa a bylo fakt super ty děcka pozorovat a poslouchat. A samozřejmě klasika - člověk tam přijde a hned se najdou minimálně dvě děti (člověk má dvě ruce... :)), které se na něj pověsí a celou dobu nepustí. Já ty děcka miluju, protože jsou tak vděčná za všechno! (samozřejmě ne všechny, ale prostě tam mám pocit, že ony mají fakt radost z toho, že se jim někdo věnuje). Jenže pořád nemám vyřešené tohle dilema - fotit nebo nefotit? Na jednu stranu je to lákavé, na druhou stranu mi to pořád připadá zvláštní... všechny ty zážitky se stejně nedají zachytit...

Ještě jednou vízum...

Mám pro vás radu: až pojedete do Afriky a budete se tu snažit něco vyřídit, nechte to na poslední chvíli! Stejně to moc nefunguje a všichni se na vás budou dívat jako na cvoka, když se to budete snažit mít vyřešené hned.

Takže: v úterý se mi konečně podařilo dostat se do Cape Town (veřejná doprava žádná a bez auta je tu člověk občas ztracený....), abych si vyzvedla pas s vízem do Botswany. Na ambasádě mě ale čekalo nemilé překvapení: vízum jsem sice dostala, ale na tři měsíce od data vydání, takže do června. Co na tom, že jsem do žádosti napsala, že jedu v červenci. A aby mě přesvědčili o tom, že jsou to totální idioti (asi ne všichni, ale ten pán, co mi vydal vízum), tak datum vydání víza je dokonce o den dřív, než jsem o to vízum vůbec požádala! Tak co si o nich pak má člověk myslet.

Když jsem se to snažila vyřešit na místě, byli pěkně nepříjemní a bylo mi řečeno, že onen pán tam není, že mám přijít později. Na mou námitku, že nejsem z Cape Town a že prostě nemůžu jezdit sem a tam pořád dokola mi řekli, ať si vezmu svůj pas a zavolám jim později.

Tak jsem zavolala - poprvé neměl milý pán čas. Podruhé jsem se dovolala, ale byly už čtyři hodiny, takže asi spěchal domů a byl ještě protivnější než paní na recepci dopoledne. Ehm... Bylo mi řečeno, že mám přijít v červnu, že mi to bez poplatku změní. Divné, že? Já jim teda moc nevěřím, takže jsem jim napsala dopis (protože maily radši nepoužívají), že to chci černé na bílém. Přece jenom mě to stálo 560 randů. Tak jsem zvědavá, co z nich vyleze tentokrát...

kde to vlastně bydlím

Tak mě napadlo, že by někteří z vás ocenili, kdybych vám prozradila, kde přesně bydlím. :)
Takže je to:
Concordia A320
Academia Residential Complex
Bosman Street
Stellenbosch
7600
South Africa

A naložte s tím, jak chcete :)))

Everyday life...

Jenom ta krátce. Myslím, že už mám vízum do Botswany, ale ještě jsem nevymyslela, jak si dojet do Cape Town vyzvednout pas. Taky jsem ve čtvrtek odevzdala svou první seminárku, tak mi držte palce, ať to dobře dopadne. A včera jsem onemocněla - začalo to tak, že mě bolelo břicho, a najednou jsem měla horečku. Takže jsem celý den, dnes, strávila v posteli a myslím, že to je přesně to, o co mě moje tělo prosilo. :)

HERMANUS podruhé

Ano, o týden později, tj. 10. března, jsme opět jeli otestovat pláže Hermanus. A tentokrát jsme si objednali lepší počasí, takže to stálo za to. Voda byla, tradičně, ledová, takže po pár minutách v oceánu jsem necítila nohy (a kdyby mi je chtěl žralok ukousnout, ani bych si toho nevšimla :)), ale bylo to docela zábavné. A po nějaké době strávené v moři jsme s Jill dostaly výborný nápad - postavit hrad z písku. A jak můžete vidět na fotkách (album jsem mimochodem ještě jednou aktualizovala, tak se tam zase mrkněte, slibuju, že to bylo naposledy, pak už vznikne nové album - Hermanus fotky :)), tak se nám opravdu povedl. A taky jsme s Jill natočily film- Jaws 3, ale ten asi nikdy neuvidíte :))

A naši Saudi Arabian kamarádi nachystali odpolední braai u pláže, takže pohoda dne byla završená. A po cestě zpátky jsme sledovali západ slunce. Takže moc prima strávený den.

Fotky...

Jenom malá poznámka: dnes jsem přidala do alba číslo 2 nějaké fotky, takže se mrkněte, protože stojí za to :)

Grow up and get tested

Dnes (pátek 9. března) jsem konečně dospěla :) (grew up and got tested). Do 16. března tu probíhá kampaň zaměřená na boj s/proti HIV/AIDS a v rámci této kampaně si studenti můžou zadarmo nechat udělat test. Ne že bych měla pocit, že je to nezbytně nutné, BUT: everybody's doing it. :) A tak jsem šla, proč ne, když pro nic jiného, tak podpořit kampaň.

A kdyby vás zajímalo, proč to dělají, tak je to nejspíš proto, že HIV/AIDS je tu fakt problém. Cca 10% obyvatel JAR je HIV pozitivních. A podle statistik je víc než 50% úmrtí způsobených HIV/AIDS. Takže nezbývá, než se snažit lidi vzdělávat, zvlášť poté, co někteří členové vlády (spolu s prezidentem Mbekim) veřejně prohlásí, že virus HIV nezabíjí a že se dá léčit africkými bramborami, takže užívání retrovirů není nutné...

PS: JAR ale není zdaleka nejhorší, co se HIV/AIDS týče. Třeba v Botswaně je HIV pozitivních asi 40% populace. A to je fakt hodně, navíc Botswana má jen kolem 2 milionů obyvatel. Skoro všichni vojáci jsou HIV pozitivní, takže je vláda přestala posílat na mise OSN (odkud si virus přiváželi). Otázka je, jestli má ta situace řešení. Je ironií, kolik lidí se ročně nakazí nemocí, které je tak snadné zabránit. A pandemie HIV/AIDS si rychle vybírá své oběti. Během 15 let má v JAR vymřít skoro celá jedna generace... Máte někdo nápad, co s tím?

Kayamandi week, víza atd...

Tak vám povím svůj příběh tohoto týdne. Bylo toho moc a lidi ke mně nebyli moc milí. :) Ve středu Erna (paní, co sedí dole v kanceláři a má na starosti budovu, která je mým jihoafrickým domovem) vyhodila můj ztracený (pak nalezený a pak navždy ztracený) sešit, ve kterém jsem měla všechny informace potřebné k získání víza do Namibie, Botswany a Zimbabwe. To mě fakt naštvalo. Ale: byla jsem v Kayamandi (středa - English tutoring) a bylo to fajn, "my kids" si na mě už zvykly, takže víc komunikují a já se vážně snažím (nevěřili byste, jak je to náročné, vždycky odcházím úplně vyčerpaná; navíc v Kayamandi je mnohem větší horko než ve Stellenbosch, ačkoli ve Stellenbosch je pořádné horko).

Čtvrtek: spěchám, protože mám být za chvilku nachystaná k odjezdu do Kayamandi a tak jsem se rozhodla, že to vezmu hlavní bránou (proč ne? protože to z nějakého důvodu máme zakázané, když jedeme na kolech, nechápu proč; proč jsem to udělala? protože vždycky když se táhnu s kolem vedlejší bránou, vidím lidi projíždět tou hlavní a připadám si jak idiot). Jenže ouha - byla jsem zastavena a bylo mi sděleno, že moje chování je trapné a že by takové chování nečekali od "lady like you". Jediné, na co jse se v ten okamžik zmohla, bylo "What did you just say?!" Nevím, jestli je na mém chování špatné to, že jsem holka, nebo že jsem blond, nebo co... Každopádně jsem tou bránou nakonec projela a pak to ve mně fakt vřelo: spěchala jsem, abych stihla Kayamandi, abych si tam mohla hrát s dětma, jen tak, protože ty děti z toho mají radost, a bylo mi sděleno, že mé chování je trapné... No nenaštvalo by vás to? :)

Ale: ve Sparu jsem zase po dlouhé době potkala Fidela, kamaráda z Konga, což mi udělalo radost, protože jsem se bála, že někam zmizel. :) A Kayamandi bylo úžasné! Ty děcka jsou čím dál lepší (když nepočítám ty, kterým připadá zábavné kopat do druhých, včetně mě... :)). A byla tam holčička, myslím, že se jmenuje Sosilekelo (ale ta jejich jména jsou tak těžká na zapamatování), která nechtěla kreslit a vždycky když jsem jí dala papír a pastelky, položila je a něco řekla. Jenže já neumím Xhosa. Naštěstí tam byl Steven z Johannesburgu a ten pro mě překládal. Takže jsem zjistila, že ona holčička nechce kreslit, protože neumí psát. A pak jsem se dozvěděla, že neumí ani kreslit. Tak jsem jí nechala přeložit, že to zkusíme spolu. A kdybyste viděli tu radost, kterou měla ze svého obrázku a jak pyšně si ho dávala do tašky, aby ho mohla doma ukázat! :)

A pátek... Po pěti hodinách spánku jsem jela s Cat do Cape Town vyřídit si víza do Namibie a Botswany. A nemám ani jedno. Bylo to náročné, ale jsem si jistá, že to zvládnu. Časem. :) A pak Kayamandi. Naposledy si všichni chtěli chytnout na mé vlasy, tentokrát si všichni chtěli sáhnout na mé tetování. :) Prostě vím, jak to udělat, abych byla mezi dětma oblíbená! :D No, a taky tu bylo přes 40 stupňů... Prima podzim, ne? :) A vzhledem k tomu, že v Kayamandi je vždycky mnohem větší horko, strašně jsem se těšila, až přijedu zpátky a skočím do bazénu.

A večer jsme šly s Barbarou na koncert, což by bylo fajn, kdyby jí mezitím někdo neukradl kolo. Říká se, že pokud vám ve Stellenbosch neukradli aspoň jedno kolo, je to, jako byste nebyli (a znám i takové, kterým za měsíc ukradli tři kola). No jo, TIA (= This Is Africa).

Tak to by byl celý můj příběh. :)

Jo, a taky mám ve čtvrtek odevzdat svou první esej a pořád není zdaleka hotová. Ach jo...

HERMANUS

Minulý týden, 3. 3. jsme se vydali s našimi saudskoarabskými kamarády do Hermanus na pláž. Já jsem původně měla jít na tůru, která by určitě byla super, protože se mělo spát v jeskyni a druhý den slaňovat, jenže byla zrušená kvůli počasí. a tak jsem si řekla, že přece nebudu sedět doma, když ostatní jedou. Ehm, jasně - má smysl jet na pláž, když prší? :)

Cesta trvala asi dvě hodiny a ano - celou dobu pršelo. Pořád jsem věřila, že naši saudskoarabští přátelé mají plán B. Když jsme dojeli do Hermanus, došlo mi, že není žádný plán B. A tak jsme šli na oběd, protože bylo fakt škaredě a lilo. Obědy, večeře apod. s nimi ale taky stojí za to, protože vždycky mají argument, proč by měli platit oni a my ne. Věřte mi, vždycky jsem měla snahu platit za sebe, ale po několika pokusech jsem to vzdala. Nejdřív řeknou, že v Saudské Arábii vždycky platí muž. Když zjistí, že to na ás moc nezabírá, tak řeknou, že my přece studujeme a oni pracují, takže by měli platit oni, protože studenti přece nemají peníze. :)

Takže jsme poobědvali a pak - a to jsem byla fat překvapená - jsme jeli na pláž!!! Venku byla strašná zima, pršelo, ale všichni (kromě mě :)) vylezli z aut a někteří dokonce vážně vlezli do moře. Co se mě týče - v autě bylo teplo a sucho (navzdory tomu jsem stejně byla potom nachlazená, protože klimatizace v autě dělá svoje). Ale i já jsem na chvilku vylezla, to když jsme se fotili. A na té fotce je jedna úžasná jihoafrická paní, která nedokázala pochopit, že jsem přijela až z Evropy a nevlezla jsem do moře. Takže: slibuju, že zítra tam strávím nějaký ten čas ;)

Afrikaans

Hallo, hoe gaan dit met jou? :) Hehe, afrikaans je super jazyk, ne, že bych už byla schopná se dorozumět, ale mám pár svých oblíbených slov. Třeba glimlag, znamená úsměv. A roztomilé na něm je to, jak se vyslovuje. Když mluvíte afrikaans, tak místo g chrochtáte. Tak si to zkuste. Není to úžasné slovo? :) Takže kdo se chce učit se mnou? ;)

A taky ty hodiny jsou výborné. 2,5 hodiny, ale uteče to vždycky strašně rychle, protože je to sranda. Takže nejen že se něco naučím, ale taky si vyzkouším nové metody učení jazyka, z pozice studenta, které pak budu moct vyzkoušet z pozice "učitele".

Jen nevím, co pak - asi se doma budu muset začít učit holandsky nebo vlámsky, abych svoje nově nabyté vědomosti uplatnila. Nebo víte o kurzech afrikánštiny v Brně? :)

Lekker slaap!

SEA KAYAKING

Hey people! Je čím dál těžší psát česky, znáte to? :) Takže: v neděli jsem si vyzkoušela sea kayaking, což znamená, že jsem jezdila asi 2 hodiny s kajakem po moři. Závidíte? :) No, musela jsem vstávat v 6 ráno, takže to nebylo až tak dokonalé. A teď vám řeknu, jak to teda bylo.

6 ráno budíček, v 7 byl sraz u Neelsie s ostatními účastníky. Asi polovina z nich byli zahraniční studenti, kteří (stejně jako já) nemluví afrikánsky. Organizátoři tento fakt úspěšně ignorovali a celou dobu na nás mluvili afrikánsky.

Nasedli jsme do dodávek a po nějaké době dojeli ke Gordons Bay, kde se odehrála ta důležitá část - kayaking. Dostali jsme instrukce, spoustu informací (jako třeba že viditelnost ve vodě může být až tři metry, což bylo komické, protože voda byla plná planktonu a viditelnost tak nebyla ani tři centimetry...:)). Hned na začátku přišla ta nejlepší část, o to lepší, že jsem nic takového nečekala - viděli jsme lachtany! Plavali kolem nás a bylo to úplně jiné než v zoo :) A pak jsme pádlovali dál na moře, občas zastavili, semtam jsme se Susan bavily místní, afrikánsky mluvící, spolukajakáře naší ználostí afrikánštiny a celkově to bylo fajne. Abych nezapomněla - taky jsem viděla malého žraloka! Pak jsme z nějakého neznámého důvodu zastavili na nějakou dobu na Bikini beach a pak zpátky na břeh.

Po dlouhém čekání na různých místech jsme dál vyrazili k řece na koupání, což bylo taky moc hezké místo, takže celkový dojem z nedělního výletu byl super! (Jen kdybychom nemuseli vstávat tak brzo... po cestě bylo hodně těžké neusnout.)