Pátek a sobotu 6. a 7. dubna jsme s Geral a jejím kamarádem Tonym, který je sice Američan, ale momentálně žije v Cape Town, strávili v Cape Town. A tady je shrnutí toho, co jsme všechno zvládli...
"TRAIN OF DEATH" - tak takhle tu vlakům sice nejspíš neříkají, ale když se zeptáte Jihoafričana na místní vlakovou dopravu, vyděsí se a řekne, že teda vlakem rozhodně jezdit nemáte, protože je to STRAŠNĚ nebezpečné. A tak jsme s Geral v 11:11 v pátek dopoledne vyrazily vlakem ze Stellenbosch směr Cape Town. A já se cítila naprosto bezpečně, všude byli policajti a tak vůbec jsem neměla pocit, že by to bezpečné nebylo. Samozřejmě netvrdím, že je to stoprocentně bezpečné, člověk musí být obezřetný, nebrat si s sebou žádné cennosti a tak, ale není to vůbec tak hrozné, jak si Jihoafričani myslí. Vtipné na tom je hlavně to, že ti, co vám budou tvrdit, jak je to nebezpečné, ve skutečnosti tím vlakem nikdy nejeli. :) Takže tak. My jsme se vlakem zcela bezpečně dopravily do Cape Town.
NÁDRAŽÍ už tak příjemné nebylo. Asi abych nezapomněla být dostatečně obezřetná, sotva jsme opustily nádražní budovu, někdo se mi pokusil ukrást batoh. Zaječela jsem (tak, že jsem vyděsila i sama sebe :)) a onen zloděj odešel. Doslova. Pomalu, jako by se nic nedělo. :) Ale vzhledem k tomu, že tam bylo dost lidí, kteří na něj okamžitě začali řvát, jestli je normální, jsem z toho neměla tak špatný pocit. Můj šok tak trval jen asi půl hodiny. I tohle je jihoafrická zkušenost. :)
Po setkání s Tonym, obědě, nákupu a odložení věcí v Tonyho bytě jsme vyrazili na LION'S HEAD pozorovat ZÁPAD SLUNCE. Bylo pěkně větrno a taky horko, podle toho, na které straně hory jsme se zrovna nacházeli, a taky nádherný výhled, takže jsme s Geral hodně litovaly, že jsme neměly foťák (jenže kdyby mi ukradli batoh s foťákem... :) v tom batohu jsem ve skutečnosti měla jen oblečení na dva dny a kartáček na zuby, takže by si zloděj moc nepomohl :)). Nahoře jsme byli dost brzo na to, abychom se mohlli dostatečně pokochat pohledem na TABLE MOUNTAIN s TABLE CLOTH (to je mrak, který, když fouká vítr, nevím odkud přesně :), zůstává nad Table Mountain. Mohla bych to pozorovat hodiny, hlavně z vrchu Lion's Head, protože ten mrak je neustále v pohybu, ale vlastně zůstává na jednom místě). A pak už jsme se otočili na druhou stranu, kde jsme sledovali západ slunce nad oceánem. A protože jsme neměli foťák a já vás nechci ošidit o tu krásu, tak jsem sem přidala fotku, která není moje (a budu doufat, že mě nikdo nezažaluje :)).
Za tmy jsme slezli dolů, došli "domů", uvařili večeři a po dobrém jídle šli spát. :)
V sobotu nás čekal "muzejní den". V 11 jsme měli sraz před muzeem s Barbarou, ale protože Barbara, jakožto netypická Švýcarka, chodí občas pozdě, museli jsme se nějak zabavit...
Napřed jsme šli do IZIKO SOUTH AFRICAN MUSEUM, kde jsme našli různé exhibice, jihoafrickou historií počínaje, přes tradice jihoafrických etnik až k všem možným mořským živočichům.
Kromě pózování ve zvětšenině žraločích čelistí jsme si mohli poslechnout i zvuky velryb (což je mimořádně důležité si zapamatovat kvůli události, která se odehrála o pár týdnů později... :)).
A potom jsme se přemístili do PLANETÁRIA na progam zvaný "The Sky Tonight", kde jsme si s výkladem hodinu prohlíželi noční oblohu nad Cape Town.
A pak už, k mé velké radosti, do DISTRICT SIX MUSEUM (
http://www.districtsix.co.za). Protože jsem zrovna měla rozečtenou knížku Buckingham Palace: District Six od Richarda Rivea, byla jsem asi jediná, kdo byl nadšený hned od začátku. Každopádně příběh District Six (District Six bývala část Cape Town, v podstatě township, kde žila převážne coloured komunita. V 60. letech se vláda apartheidu rozhodla, že tato oblast je pro non-whites moc dobrá, a tak všechny vystěhovali a všechno, co tam stálo, zničili...) a způsob, jakým je to muzeum pojaté, myslím, zaujme každého.
Poté jsme, samozřejmě, museli na oběd, protože chození po muzejích je únavné a náročné. :) Barbara chtěla do Waterfront, tak jsme se tam dopravili (pomocí taxi), chvíli tam pobyli, já si "užila" asi dvacet minut s hodně otravným Emanuelem z Konga, kterého jsem se nemohla zbavit (ale už jsem byla chytřejší a lhala, že nemám telefon :)) Dal mi svůj, že mu MUSÍM zavolat. A já to číslo dala Jill, která mu druhý den volala, že je z BBC a že by s ním chtěla udělat rozhovor. :) Příště si snad bude pamatovat, že by neměl dávat svoje číslo cizím lidem. :))
ALKOHOL A RASISMUS
A pak přišla ta zábavná část. Friki, Barbařin jihoafrický "otec" nás měl odvézt domů. Jenže místo toho, aby nás vyzvedl, jsme se my musely dopravit k nějakému rugby stadionu. Tak jsme se tam vydaly taxíkem, jenže náš řidič nevěděl, kde to je. :) Nakonec jsme se dostaly tam, kde měl Friki být, jenže tam nebyl, byla už tma a já se hodně bavila vzhledem k tomu, že by Barbaru nikdy nenechali jet vlakem, ale pak ji nechají čekat někde na kraji Cape Town :). Když se Friki konečně ukázal, bylo jasné, že pil. Jenže byl přesvědčený (tak to bývá), že je dost v pořádku na to, aby mohl řídit. Upřímně řečeno - cesta do Stellenbosch byla díky němu mým asi nejhorším zážitkem, protože jsem nedokázala pochopit, jak může být někdo v 50 letech tak nezodpovědný, navíc když má v autě 4 další lidi... (Ale on je tu alkohol za volantem obecně velký problém.)
A nemůžu si odpustit poznámku o "dokonalých" jihoafrických křesťanských rodinách. "Barbařina" rodina je jednou z nich, hodně extrémní, řekla bych. Jsou to moc fajn lidi, snaží se pomáhat, kde můžou, ale stejně i na nich můžete vidět, jak je ten rasismus v lidech zakořeněný. Když mu Barbara povykládala naše trable s dopravou k onomu stadionu, jeho první dotaz se týkal našeho taxikáře: "Was he black?" Jako by na tom záleželo... (Nemluvě o jejich nenávisti k některým zvářatům a přesvědčení jejich syna, který je jinak moc fajn, že zabíjet zvířata ve jménu umění je v pořádku. Zajímalo by mě, co na to říká Bible...)
Ale domů jsme se dostali v pořádku a myslím, že celý náš výlet opravdu stál za to a my tak důstojně zakončily podzimní prázdniny :).
Posts
