A zase Kayamandi

Nemůžu si pomoct, ale každá hodina strávená tam je plná zážitků a emocí, takže se s vámi chci podělit. :) Ve čtvrtek jsme opět jely do místní "školky". Skoro všichni prcci byli nemocní, ale pořád si chtěli hrát a tak (jo, byl tam tenhle chlapeček - největší dítě, jaké jsem kdy viděla :), a ten pořád chtěl, abych ho chovala, jinak brečel, jenže byl tak strašně těžký!!! když se mi ho podařilo uspat, tak přišla jeho maminka a vzbudila ho... :)). To ale není všechno. Byla tam taky holčička, o které jsem tu už, myslím, psala. Asi před dvěma týdny jsem ji učila kreslit a ona měla ze svého obrázku fakt velkou radost. No, jenže tentokrát tam seděla, s nikým se nebavila, s nikým si nehrála a vypadala strašně smutně. Myslela jsem, že je nemocná, tak jsem se na to zeptala Brazily (jedna z místních "učitelek"). Řekla mi, že se tak chová už od rána a že neví, co se jí stalo. Ale že si myslí, že viděla něco strašného. A pak dodala: "Napřed jsem myslela, že ji někdo znásilnil, ale dívala jsem se a je v pořádku." Takže tak... Ta holčička má asi 5 let. Dovedete si představit, jaké je žít ve společnosti, kde znásilnění je první věcí, která vás napadne, když je něco v nepořádku s pětiletým dítětem? Celý den mi z toho bylo smutno...

Páteční Kayamandi tak bylo o poznání pozitivnější, navíc už nebylo tak šílené vedro a dvouhodinové běhání na hřišti tak nebylo utrpením. :) Hráli jsme s děckama "Rybičky, rybičky, bojíte se rybáře?" (v angličtině; přišla jsem k úrazu, když mi jedno z dětí přistálo na noze - jezdím tam v žabkách, takže jsem přišla o nějakou tu kůži na palci :), a pak o mě zubama zastavila jiná slečna :)) a pak jsme přešli na něco jako "Chodí Pešek okolo", ale to už bylo v Xhosa a bylo fakt super ty děcka pozorovat a poslouchat. A samozřejmě klasika - člověk tam přijde a hned se najdou minimálně dvě děti (člověk má dvě ruce... :)), které se na něj pověsí a celou dobu nepustí. Já ty děcka miluju, protože jsou tak vděčná za všechno! (samozřejmě ne všechny, ale prostě tam mám pocit, že ony mají fakt radost z toho, že se jim někdo věnuje). Jenže pořád nemám vyřešené tohle dilema - fotit nebo nefotit? Na jednu stranu je to lákavé, na druhou stranu mi to pořád připadá zvláštní... všechny ty zážitky se stejně nedají zachytit...