Říkala jsem si, že už mě ty děcka ničím nepřekvapí, ale pořád ještě jo. :)
Ve čtvrtek jsem šla poprvé pěšky do Kayamandi a ukázalo se, že je to příjemná půlhodinová procházka. Ono je tu taky zase skoro letní počasí, takže to bylo fajn. A až na všechny ty auta kolem jsem se cítila naprosto bezpečně. Samozřejmě je těžké říct, co je normální a co je štěstí... :)
Šla se mnou Susan a po návratu jsem si uvědomila, že jsem ji asi dostatečně nevarovala, čeho všeho jsou ty děti schopné. Ale myslím, že to zvládla v pohodě a nejspíš se jí to i líbilo, protože říkala, že příští týden půjde zase.
Páteční Kayamandi a Sports... To je vždycky sranda, tentokrát ale trochu jiná. Děti, co tam byly tento pátek, byly podstatně mladší, než obvykle. A taky podstatně agresivnější, teda někteří kluci... takže jsem strávila dost času tím, že jsem chlapce odtrhávala od sebe a dávala jim najevo (jakkoli, anglicky většinou neumí), že zrovna teď se bít nebudou.
Ne vždycky je to ale veselé. Já si čím dál víc uvědomuju, že většinu toho, co děcka dělají (obecně) vidí jinde, většinou u rodičů. Připomněly mi to dvě holky z Kayamandi, jedna asi pětiletá, jedna zhruba osmiletá, jedna ve čtvrtek, jedna v pátek. To mě docela pobavilo, protože tyhle dvě slečny používaly naprosto stejnou gestikulaci jak dát najevo, že jsou silnější, než ten s kým zrovna mluví... :) Úplně jsem viděla jejich maminky. :)
Ta méně vtipná story je moje páteční setkání s asi třináctiletým klukem, který za mnou přišel, chytil mě za ruku (což ty děcka dělají běžně) a řekl "Give me your watch." Na moje "no" řekl "Give me some money." Když jsem mu řekla, že mu žádné peníze nedám, tak mě praštil. Nejde mi ani tak o to, že mě praštil, ale o to, jak se u toho tvářil. Měl takový pobavený výraz, jakoby to bylo úplně normální... a nějak si nemůžu pomoct, ale jak tam stál, viděla jsem ho za pár let, jak někoho rovnou zmlátí, aniž by něco řekl...
Což mi připomíná... Vždycky když odjíždíme, tak se najde pár takových, kteří si stoupnou k autu tam, kde je otevřené okno, a toho, kdo sedí u okna, něčím praští. Většinou to dost bolí. A někdy tak, že jsem se v pátek neudržela a byla sprostá. :) Ne, že bych na to byla pyšná, ale hlavně nechápu, proč to vlastně dělají...
Ale aby to neznělo moc pesimisticky, většina těch dětí je moc fajn. Vždycky, když se někde někdo bil a já tam přišla, abych to ukončila, do 10 vteřin tam byl nějaký z těch větších kluků a stál tam se mnou tak dlouho, dokud si nebyl jistý, že už se bít nebudou. :)
Jestli mi něco bude opravdu chybět, nejspíš to budou odpoledne v Kayamandi...
Ve čtvrtek jsem šla poprvé pěšky do Kayamandi a ukázalo se, že je to příjemná půlhodinová procházka. Ono je tu taky zase skoro letní počasí, takže to bylo fajn. A až na všechny ty auta kolem jsem se cítila naprosto bezpečně. Samozřejmě je těžké říct, co je normální a co je štěstí... :)
Šla se mnou Susan a po návratu jsem si uvědomila, že jsem ji asi dostatečně nevarovala, čeho všeho jsou ty děti schopné. Ale myslím, že to zvládla v pohodě a nejspíš se jí to i líbilo, protože říkala, že příští týden půjde zase.
Páteční Kayamandi a Sports... To je vždycky sranda, tentokrát ale trochu jiná. Děti, co tam byly tento pátek, byly podstatně mladší, než obvykle. A taky podstatně agresivnější, teda někteří kluci... takže jsem strávila dost času tím, že jsem chlapce odtrhávala od sebe a dávala jim najevo (jakkoli, anglicky většinou neumí), že zrovna teď se bít nebudou.
Ne vždycky je to ale veselé. Já si čím dál víc uvědomuju, že většinu toho, co děcka dělají (obecně) vidí jinde, většinou u rodičů. Připomněly mi to dvě holky z Kayamandi, jedna asi pětiletá, jedna zhruba osmiletá, jedna ve čtvrtek, jedna v pátek. To mě docela pobavilo, protože tyhle dvě slečny používaly naprosto stejnou gestikulaci jak dát najevo, že jsou silnější, než ten s kým zrovna mluví... :) Úplně jsem viděla jejich maminky. :)
Ta méně vtipná story je moje páteční setkání s asi třináctiletým klukem, který za mnou přišel, chytil mě za ruku (což ty děcka dělají běžně) a řekl "Give me your watch." Na moje "no" řekl "Give me some money." Když jsem mu řekla, že mu žádné peníze nedám, tak mě praštil. Nejde mi ani tak o to, že mě praštil, ale o to, jak se u toho tvářil. Měl takový pobavený výraz, jakoby to bylo úplně normální... a nějak si nemůžu pomoct, ale jak tam stál, viděla jsem ho za pár let, jak někoho rovnou zmlátí, aniž by něco řekl...
Což mi připomíná... Vždycky když odjíždíme, tak se najde pár takových, kteří si stoupnou k autu tam, kde je otevřené okno, a toho, kdo sedí u okna, něčím praští. Většinou to dost bolí. A někdy tak, že jsem se v pátek neudržela a byla sprostá. :) Ne, že bych na to byla pyšná, ale hlavně nechápu, proč to vlastně dělají...
Ale aby to neznělo moc pesimisticky, většina těch dětí je moc fajn. Vždycky, když se někde někdo bil a já tam přišla, abych to ukončila, do 10 vteřin tam byl nějaký z těch větších kluků a stál tam se mnou tak dlouho, dokud si nebyl jistý, že už se bít nebudou. :)
Jestli mi něco bude opravdu chybět, nejspíš to budou odpoledne v Kayamandi...
Posts
0 comments:
Post a Comment