Tak vám povím svůj příběh tohoto týdne. Bylo toho moc a lidi ke mně nebyli moc milí. :) Ve středu Erna (paní, co sedí dole v kanceláři a má na starosti budovu, která je mým jihoafrickým domovem) vyhodila můj ztracený (pak nalezený a pak navždy ztracený) sešit, ve kterém jsem měla všechny informace potřebné k získání víza do Namibie, Botswany a Zimbabwe. To mě fakt naštvalo. Ale: byla jsem v Kayamandi (středa - English tutoring) a bylo to fajn, "my kids" si na mě už zvykly, takže víc komunikují a já se vážně snažím (nevěřili byste, jak je to náročné, vždycky odcházím úplně vyčerpaná; navíc v Kayamandi je mnohem větší horko než ve Stellenbosch, ačkoli ve Stellenbosch je pořádné horko).
Čtvrtek: spěchám, protože mám být za chvilku nachystaná k odjezdu do Kayamandi a tak jsem se rozhodla, že to vezmu hlavní bránou (proč ne? protože to z nějakého důvodu máme zakázané, když jedeme na kolech, nechápu proč; proč jsem to udělala? protože vždycky když se táhnu s kolem vedlejší bránou, vidím lidi projíždět tou hlavní a připadám si jak idiot). Jenže ouha - byla jsem zastavena a bylo mi sděleno, že moje chování je trapné a že by takové chování nečekali od "lady like you". Jediné, na co jse se v ten okamžik zmohla, bylo "What did you just say?!" Nevím, jestli je na mém chování špatné to, že jsem holka, nebo že jsem blond, nebo co... Každopádně jsem tou bránou nakonec projela a pak to ve mně fakt vřelo: spěchala jsem, abych stihla Kayamandi, abych si tam mohla hrát s dětma, jen tak, protože ty děti z toho mají radost, a bylo mi sděleno, že mé chování je trapné... No nenaštvalo by vás to? :)
Ale: ve Sparu jsem zase po dlouhé době potkala Fidela, kamaráda z Konga, což mi udělalo radost, protože jsem se bála, že někam zmizel. :) A Kayamandi bylo úžasné! Ty děcka jsou čím dál lepší (když nepočítám ty, kterým připadá zábavné kopat do druhých, včetně mě... :)). A byla tam holčička, myslím, že se jmenuje Sosilekelo (ale ta jejich jména jsou tak těžká na zapamatování), která nechtěla kreslit a vždycky když jsem jí dala papír a pastelky, položila je a něco řekla. Jenže já neumím Xhosa. Naštěstí tam byl Steven z Johannesburgu a ten pro mě překládal. Takže jsem zjistila, že ona holčička nechce kreslit, protože neumí psát. A pak jsem se dozvěděla, že neumí ani kreslit. Tak jsem jí nechala přeložit, že to zkusíme spolu. A kdybyste viděli tu radost, kterou měla ze svého obrázku a jak pyšně si ho dávala do tašky, aby ho mohla doma ukázat! :)
A pátek... Po pěti hodinách spánku jsem jela s Cat do Cape Town vyřídit si víza do Namibie a Botswany. A nemám ani jedno. Bylo to náročné, ale jsem si jistá, že to zvládnu. Časem. :) A pak Kayamandi. Naposledy si všichni chtěli chytnout na mé vlasy, tentokrát si všichni chtěli sáhnout na mé tetování. :) Prostě vím, jak to udělat, abych byla mezi dětma oblíbená! :D No, a taky tu bylo přes 40 stupňů... Prima podzim, ne? :) A vzhledem k tomu, že v Kayamandi je vždycky mnohem větší horko, strašně jsem se těšila, až přijedu zpátky a skočím do bazénu.
A večer jsme šly s Barbarou na koncert, což by bylo fajn, kdyby jí mezitím někdo neukradl kolo. Říká se, že pokud vám ve Stellenbosch neukradli aspoň jedno kolo, je to, jako byste nebyli (a znám i takové, kterým za měsíc ukradli tři kola). No jo, TIA (= This Is Africa).
Tak to by byl celý můj příběh. :)
Jo, a taky mám ve čtvrtek odevzdat svou první esej a pořád není zdaleka hotová. Ach jo...
Posts
0 comments:
Post a Comment