Not really leaving...

... just creating a special part of this blog. Something like that. This feels special enough to give it its own space for the 2.5 months. By "this" I mean my internship in Ghana. I know I kind of abandoned this blog months ago, but it's probably because my life in Pittsburgh started to feel too normal to blog about. I don't know what the real reason was. I was really busy the last semester, too. And I'm not leaving this blog forever, I might even actually post here from Ghana, who knows, but the main Ghanaian one is gonne be HERE. So check it out if you want. And wish me luck!

20 hours in Brno

For some reason, Brno is the only place where I feel nostalgic. Not always, of course - only when I go back there for the first time after a long time, and when I leave for a long time again.

Today, once again, I felt nostalgic. But I also realized how nice it is to see tall people around again. :) And I walked around Vila Tugendhat for the first time ever, just because I got a little lost on my way "home". By a little I mean walking for about 30 minutes longer than I had to, but it was beautiful 2am, no people anywhere and it was snowing... with Špilberk in the background.

I really like the Christmas Tree on Náměstí Svobody this year - it's not very big but it is very cute.

I saw my tiny little old room and loved the view as much as when I lived there. I got on the night bus without a ticket as always. :-)

I walked to the bus station through Vaňkovka and laughed at the people there we call Vaňkovkáři.

I love that city. I'm gonna miss it. And I'm gonna miss home. Family. Friends. Three days to go and so many things to do and I just feel - as always before leaving - like giving up and staying. I wonder if I'm actually ever gonna give up and stay. :)

A day in an experienced traveller's life

Yes. An experienced traveller, that's what I consider myself, despite all the inabilities I posses, such as the inability to write my birth date correctly in a visa application form. I am still willing and able to help people at airports everywhere (and yes - there's always at least one person on my flight freaking out about something and I'm always willing to tell them where to go, what to do... or go there with them).

Despite all the flights I've been on and all these things, I think I might be least organized traveller ever. But I usually don't get stressed out about it, so I just continue being disorganized. I never pack earlier than the night before leaving. And printing tickets is sometimes a waste of time...

Like when I was leaving Pittsburgh. After telling everyone I'm flying to JFK and then Prague, I found out - a week before my flight - that I'm actually flying to Detroit (I actually kept saying Denver, which made no sense), Frankfurt and then Prague. Fine. I didn't pack until the day I was leaving. Yes, my excuse was that it was finals week. But come on, I wouldn't have packed earlier even if I had a week vacation to do that.

B. offered to drive me to the airport, so I told P. we'd pick him up at 9 am. And since it was the finals week and my last final was Thursday night, I couldn't but join everyone in the bar after that to get rid of all the tension accummulated during the finals. After coming home late, I decided to set my alarm clock for 7:30 so that I can pack. And then I fell asleep. Apparently, there was nothing between the decision-making process and falling asleep. I simply didn't set the alarm clock. I woke up at 6 am with a headache that was bad enough to make me get up and get some water. So I did and looked at my cell phone only to find out that I never set my alarm clock!!! Who'd think I'd ever be grateful for a hangover? :-)

So in the end I really did set the alarm clock and I woke up at 7:30. I managed to wake up B. (2 phone calls :-)) and I managed to pack. We picked up P. a little late but we made it to the airport on time... Sounds ok, right? But there was more forgetting on my part.

Security control. How many times have I been through those? (Yes - how many times have I written down my birthday and still was able to get it wrong when it really mattered?) I was annoyed by the fact that we still need to take off shoes (no need to do that in Europe anymore), but the fact that almost no liquids are allowed didn't bother me at all, apparently. The line stops and everyone, including me, wonders why. Here's why: I had a bottle full of water in my backpack. So I had to take it, go back, get rid of the water, take off my shoes again, go through the security again... P. waiting for me, clapping his hands when I got back, saying: "Bravo! One more time!" :-)

And later... P.: "So I almost forgot that I need to have the I20 form signed before I leave the country. I remembered it this morning and so I left it with K. to have it signed and mail it to me." - Me: "Signed?!!!!" Yes... No - I didn't forget to get it signed. I forgot that I needed to get it signed. So there I am - at the airport with the I20 that is completely useless. It still didn't freak me out, though, and I still believe things are gonna be fine and I'll be allowed back in the country. The fact, that we got to Frankfurt late and there was no way to find out from which gate my flight to Prague was leaving because there was nobody to ask, didn't freak me out either. I was calm. I took a girl with me who flew for the first time and was having the same problem and kept telling her we're gonna be fine despite the huge line ahead of us. We were fine.

I'm thinking - does being an experienced traveller mean that the only thing that can freak me out is losing my passport? But would it freak me out because it's a travel-related trouble, or because I just love my passport with all the stamps so much? :)

Two crazy guys playing the piano

Lovin' it. Jamie, of course. And Tim Minchin.

Hit the road, Jack, and don't you come back, no more, no more, no more, no more...

Jamie Cullum's new video - I'm all over it

And I can't say how glad I am about that...

And I said I could change but I lied...

I just love this song :)

G20 je tady!

A mně nezbývá, než se chlubit, chlubit, chlubit... :) Ale než s tím začnu - v Pittsburghu se dnes a zítra koná summit G20. Co to znamená? Policie, tajné služby, ochranka, zavřené ulice... Když jsem šla dnes ráno do školy, kampus vypadal, jako by byla sobota brzo ráno po velké party. Kdyby tam nebylo tolik policajtů...

G20 je tady a to znamená, že tu je taky spousta důležitých lidí - Barackem Obamou počínaje, čínským prezidentem (Hu Jintao, kdyby vás to zajímalo :)) konče. A taky spousta protestujících - ať už těch, kteří protestují z konkrétních důvodů, nebo těch, kteří prostě jen rádi protestují (Ale slogan "Free Tibet before free trade" se mi líbil). Házení popelnic, pepřový sprej...

A teď už teda k tomu, čím se chci pochlubit. :) V úterý přišla spolubydlící celá nadšená, že na univerzitě bude ruský prezident Dmitrij Medveděv a že bude mít přednášku pro studenty. Vlastně ani ne přednášku - prostě přijde a nechá studenty ptát se, na co chtějí. Moje první reakce? Hmm... Stejně ty otázky budou předpřipravené... V úterý to celé byla navíc tajná informace. Jak se tam spolubydlící dostala? Dělá, stejně jako já, Certifikát z ruských a východoevropských studií (REES). Ve středu se mě někdo zeptal (tajné informace se zjevně šíří rychle :)), jestli tam jdu taky. A mně to začalo vrtat hlavou - sakra, ruského prezidenta přece jen tak neuvidím, ne? A tak jsem šla na REES zeptat se, jestli bych se tam taky dostala. Oni mě připsali na seznam a večer napsali, že si mám přijít vyzvednout pozvánku.

Po středeční statistice jsem šla na pro-ekologické shromáždění, což byl vlastně spíš koncert, domů jsem přijela kolem desáté večer, zapnu počítač, protože jsem musela dělat domácí úkol do ekonomie... A tam e-mail od profesora Stanilanda (což je mimochodem úžasný pán), že by mě mohl (respektive jeho žena) dostat na oběd/přednášku s prezidentem Evropské komise Josém Manuelem Barrosou! Tato akce nebyla tajná, ale byla jenom pro zvané a mě by nikdy nenapadlo, že bych se tam mohla dostat. Ale profesor Staniland si myslel, že když jsem z EU, měla bych tam být... A jeho žena mě připsala na seznam. 150 lidí z celé univerzity (na univerzitě je zaměstnaných 12000 lidí a studuje tu zhruba 34000 studentů) bylo pozváno a já byla 150!

A přišel čtvrtek a mně nezbývalo, než se vhodně obléct, obout nepohodlné boty a hurá do vysoké politiky! :) Prezident EK Barrosa je člověk s neuvěřitelným přehledem (A schopností říct z hlavy jména obou našich letošních premiérů i prezidenta a správně je vyslovit. :) Byla bych ale radši, kdyby ČR mohla být zmíněná i z jiných důvodů, než proto, že naši politici jsou prostě občas neschopní...). Mohla jsem taky srovnat americký a evropský pohled na délku politických jednání. V pondělí jsme totiž na přednášce měli člověka z ministerstva zahraničních věcí USA a ten nám tvrdil, jak v EU dlouho trvá, než se na něčem dohodnou (já si myslela svoje už v pondělí... :)). Barroso řekl, mimo jiné, že ví, že v USA kritizují EU za zdlouhavá jednání, ale že je třeba si uvědomit, že v EU je 27 států a že v USA některé věci trvají mnohem dýl. Úhel pohledu je úhel pohledu. :)

Po obědě a přednášce byl čas přesunout se ke Cathedral of Learning, kde se měla konat ta tajná událost s Medveděvem. Před katedrálou jsem potkala Dr. Albertu Sbragiu, ředitelku European Union Center of Excellence, a tak jsem se vydala jí poděkovat, že mě dostala na přednášku J. M. Barrosy. A vzhledem k tomu, že Medveděv přijel (kvůli protestům) o hodinu později, měla jsem možnost s touhle úžasnou vzdělanou paní strávit skoro dvě hodiny. Naše obavy, že celá akce bude zrušena (večeře všech představitelů G20 totiž začínala v 7 a to Medveděvovi nedávalo moc času...) se nevyplnily a Medveděv nakonec dorazil. Já - díky Dr. Sbragie (fakt nevím, jak to skloňovat) seděla v první řadě. Byla jsem vážně zvědavá, jaké to bude, co mě čeká za pro-ruskou přednášku, která mě rozčílí... :) Jestli byl v té místnosti někdo, kdo čekal, že to bude stát za nic, byla jsem to já. Ale světe div se - odcházela jsem velmi mile překvapená. Nejenže otázky nebyly předpřipravené, ale Medveděv na mě zanechal pozitivní dojem. Je fakt dobrý řečník a ví, co dělá (celou akci si i sám moderoval, jakožto bývalý univerzitní učitel byl mezi studenty jako doma :)). Padly i nepříjemnější otázky ohledně Ukrajiny a Gruzie, ale on nevycouval a na všechno odpověděl. Byla jsem překvapená, vážně mile překvapená. Ale jak řekla Dr. Sbragia: "Buď je to tím, že on prostě není bývalý agent KGB a opravdu myslí jinak, nebo je to dobrý herec. A to ukáže jen budoucnost." (A prý to celé má vysílat ruská televize. Třeba tam budu. :)) A perlička (skoro) na závěr: ruský prezident už na University of Pittsburgh jednou byl. Přesně před 50 lety - 24. 9. 1959 - navštívil Pittsburgh Nikita Chruščov. Náhoda? :)

Co dodat... Odcházela jsem domů pekelně unavená, po 11 hodinách soustředění se (a v nepohodlných botách) se není čemu divit. Odcházela jsem ale s tím, že být tak blízko lidem jako jsou Barroso a Medveděv během jednoho dne se mi asi jen tak nepodaří (a být pod ochranou tolika agentů tajných služeb nejspíš už vůbec ne), takže si říkám, že Pittsburgh se fakt snaží mě přesvědčit, že jet sem mělo smysl. :)

PS: Ta fotka, co tu je, nemá s G20 v Pittsburghu nic společného. Ale je docela zábavná, tak jsem se chtěla podělit. :)

Procrastionation - we all know that...

Tata bojs - Milan Cais aka Bublajs je blázen :)

Já kdybych tam byla, asi bych se na to nemohla dívat... :)

Špim, špim...

Di plyč, ty... :)

Kašpárek v rohlíku - Strejda Jára

A kdo by nechtěl být popelářem, když mu k tomu zpívá Bublajs... :)

Kašpárek v rohlíku - Želvy

Závidím dnešním dětem, že si můžou svůj hudební vkus tříbit už od malička. Žádná Dáda, tohle jim pouštějte! A ty děti na tom koncertě jsou úžasné! :)

New adventures coming...

Plane ticket - check.

Visa - check.

Leaving my home country for Pittsburgh on August 25th - check (and hell, I so much don't want to go anywhere...)

Debts - check (and growing...)

So it seems a new chapter of my life is going to begin soon and this blog is going to have another theme. I decided about three weeks ago. I bought the ticket about a week ago (what I learnt: it really doesn't matter 'cause the ticket prices don't change at all). I went to get my student's visa today. I'm leaving in less than a month to fly in and go to school two days later. I guess I can't do anything without a little bit of stress.

Talking about stress - what do people find so stressful about getting visas? The visa man at the embassy was a really nice guy. What qestions one needs to answer to get a study permit to the US? Here comes the list:

1. How are you? (Good, thanks.)

2. What are you going to study? (Human Security.)

3. So your parents are gonna help you out with finances, what do they do?

4. When you were in the US last year, did you study there? (No.)

5. Ok, you can never lose this I20 form. If you go anywhere, home for Christmas, to Mexico for a crazy weekend... are you planning to go to Mexico? (Not really.) No? You should think about that.

Done. He could barely tell if I speak English 'cause the longest sentence I sad had 12 words (my dad is a ... and my mom is a ...).

So Pittsburgh, here I come. Soon.

Dan Bárta - I Fall in Love Too Easily

Al Jarreau - Steve Gadd - Mas Que Nada

Real compared to what? (again, recommended by those who know :))